Svou druhovou rozmanitostí tvoří největší skupinu pavoučí říše. Na světě je zatím popsáno 5121 druhů v 560 rodech s celosvětovým šířením, což je téměř 13% všech zdokumentovaných arachnidů. Jenom v ČR monitorujeme 68 druhů ve 46 rodech. Obývají nejrozmanitější biotopy téměř všech kontinentů. Rozmanitá je i jejich velikost, najdeme zde trpasliční jedince nepřesahující 2mm velikosti těla, ale také skutečně velké druhy vyskytující se v subtropech a tropech, které nézřídka přesahují 20 - 25 mm. Svou velikost často umocňují hustými choupky a velmi pestrým zbarvením. Mezi největší druhy patří zástupci rodu Phidippus , Hyllus nebo také rody Plexippus a Philaeus s druhem Philaeus chrysops, který se vzácně vyskytuje i na našem území.
V roce 2008 se mi podařilo získat několik živých exemplářů rodu Phidippus včetně skákavky královské (Phidippus regius ) pocházejících z oblastí Jižní Karoliny (USA). Pokusím se s vámi podělit o některé postřehy z pozorování těchto unikátních tvorů.
Skákavka je pojmenována z hlediska velikosti příhodně k dané čeledi. Jedná se totiž o největší druh čeledi skákavkovitých (Salticidae) subtropického pásma amerického kontinentu, která je hojně zastoupena v jihovýchodní části USA, Mexika, souostroví Malých a Velkých Antil až po Kostariku.
Vědecká klasifikace :
Podřád : Dvouplicní - Araneomorphae
Infrařád : Entelegynní pavouci - Entelegynnae
Nadčeleď : Salticoidea
Čeleď : Salticidae (Blackwall, 1842)
Rod : Phiddipus (CL Koch, 1846)
Druh : Phidippus regius (CL Koch, 1846)
Synonyms: Salticus sagraeus Lucas, 1857
Attus miniatus Peckham & Peckham, 1883
Phidippus tullgreni Wallace, 1950
Popis :
Samice dorůstají do velikosti 12 mm až 22 mm v těle, v rozpětí končetin od 22 – 35 mm. Dospělí samci měří v průměru kolem12 – 22 mm. Podobně jako u jiných druhů pavouků, může být velikost variabilní i na úrovni jedné populace. Zaznamenal jsem samce o délce 6 mm, ale také obry, kteří dosahovali ke 20 mm. Chelicery jsou rozšířené a na první pohled pestře vybarvené, nejčastěji však v duhovém odstínu nebo také v kombinaci zelené-modré a fialové. Může také převládat buď zelená nebo červenofialová.
První pár nohou je podobně, jako u většiny zástupců této čeledi, delší než samotné tělo. Obě pohlaví lze od sebe snadno rozlišit. Po celou dobu vývoje je na první pohled patrný sexuální dichromatismus. Samci jsou od 1. instaru černí se vzorem bílých skvrn v kontrastu s bílými proužky na prvních párech končetin. Na zadečku tvoří bazální ornament ve tvaru trojúhelníku složený z dvojice oválných bílých skvrn, který jim zůstává po celou délku života. Podobně jako samci, mohou mít i samice černou hřbetní část těla. U některých populací může být v kombinaci s pokrytím bílých, nepravidelných teček. U samic vykazuje základní podklad opravdu širokou škálu vybarvení, od šedé, světle hnědé, hnědé, oranžové, nebo také v kombinaci některých z výše uvedených barev.
Samice pocházející z populací vyskytující se zejména na jihovýchodním pobřeží spojených států a na Kubě, mají tělo kompletně pokryté oranžovou barvou a jsou na první pohled velmi atraktivní. Populace z vnitrozemí až po Kalifornii jsou vybarvené spiše do šeda. Na hřbetní straně karapaxu je u samic patrné seskupení čtyř chomáčků chloupků, které jsou zakomponovány mezi postranní a středovou řadou očních jamek. U samců zcela chybí. Skákavky královské mají, podobně jako u jiných zástupců této čeledi, čtyři páry očí a jsou uspořádány ve třech řadách. Zbylé dva páry menších očí se nachází po stranách hlavohrudi. Největší - střední oči jsou teleskopické, ty jsou ovládány četnými svaly, které umožňují posun zorného pole, aniž by se musel pavouk natáčet. Díky tomuto unikátnímu systému dokáží skákavky vidět v 3D prostoru, což jiní pavouci neumí. K lovu potravy zřejmě využívají dichromické vidění se schopností spektrální citlivosti na zelenou v ultrafialovém pásmu, což jim umožňuje zaměřit opačné pohlaví, ale také kořist až na vzdálenost půl metru a to s vysokou přesností. (Robert D. DeVoe, 1975)
Další druhy v rodě Phidippus:
Celý rod je poměrně hojně zastoupen. Doposud bylo popsáno kolem 60- ti druhů a min. dalších 20 stále čeká na revizi.
Koexistence příbuzných druhů v geografickém regionu : P. regius, P. audax a P. otiosus .
Determinace a následující klíč k rozlišení:
Phidippus otiosus :
- Samci - zadní skvrny na zadečku jsou oranžové a u samic čtyřúhelníkové.
Phidippus regius :
- U samců skvrny na zadečku mají oválný tvar a jsou seskupeny v trojúhelníku, u samic skvrny chybí.
Phidippus audax :
-Samci - skvrny na zadečku jsou lineární, 4. pár matná černá. U samic je z ventrálního pohledu matné černé vybarvení.
Biologie a etologie:
Podobně jako většina zástupců této čeledi, jsou i skákavky královské fotofilní živočichové.To znamená, že většina životních projevů závisí na intenzitě a délce denního světla včetně reprodukce. Snižováním denní světelné intenzity se snižuje pavoukova aktivita, uchylují se do příbytku, kde si vystelou hustou, ochrannou izolační vrstvu a přečkávají v ní jak období dešťů, tak v geograficky chladnějších oblastech období zimy.
Mezi jednotlivými populacemi se vyskytují lokalitní odchylky s různorodým životním stylem. Ty se mohou navzájem od sebe značně lišit. Např. Populace pocházející z jihu Floridy mají mnohem vyvinutější vazbu k vnitrodruhové i mezidruhové toleranci, než skupiny obývající karibské ostrovy. Domníváme se, že jedna z příčin může souviset s množstvím potravinové dostupnosti a to na úrovni všech vývojových stádií pavouka. Jinými slovy, rozmanitost potravy a především její hojnost, jak se zdá, může být na kontinentu mnohem příznivější než na ostrovech, kde dochází k většímu soupeření nejen o potravu, ale i o sexualního partnera. K lovu a vyhledávání potencionálních partnerů využívají svůj vynikající zrak.
Phidippus regius je jedním z mála pavouků, který projevuje svoji sexualitu již v časném instárním stádiu. Juvenilní samci i samice často imitují sexuální námluvy už v 3. instaru. Nejspíše se tak chrání před ulovením a následným pozřením od svých starších příbuzných, kteří jsou zmateni milostnými návrhy a změní strategii od lovu kořisti. (Edwards,1979). K úspěšné kopulaci však dochází až po dosažení pohlavní dospělosti, což je v 6.- 8. svleku. U skákavek rodu Phidippus se často setkáváme s velmi zajímavým jevem. Dospělí samci si předem zajišťují úspěšnou kopulaci vyhledáváním subadultních samic. Vybudují si úkryt v jejich bezprostřední blízkosti, nebo spolu sdílí společnou domácnost. Dále zde vyčkávají, až samice pohlavně dospějí (Edkowards,1979). Samci při námluvách předvádí druhově specifický tanec, ve kterém exponují přední části končetin a makadel(Edwards 1975). Chelicery představují pro kopulující samice, díky své duhové pestrosti v rámci geografického rozšíření, první vizuální kontakt. Jackson při svém pokusu v r.1977 dokázal, že samci P. johnsoni svým hmatovým rituálem stimulují samice ke kopulaci daleko úspěšněji uvnitř jejich hnízd , než vizuálně orientovaných námluvách mimo něj.
Podobné hmatové námluvy byly zaznameny také i u jiných druhů rodu Phidippus -
P. cardinalis a P. whitmani, včetně P. audax, P. clarus a P. otiosus, které žijí pospolu.
Přibližně dva až tři týdny po úspěšné kopulaci vytváří samice husté hedvábné kokony do kterých naklade 50 – 200 vajíček. Tyto pavučinové vaky jsou často zakomponovány na nejrůznějších místech, např. pod kůrou stromů, zejména dubu nebo borovic, dále také v trhlinách a štěrbinách starých budov a v kamenných zídkách.
Samičky kladou během svého aktivního života od března do září až čtyři snůšky v celkovém počtu přibl. 400 vajíček. Maximální produkce při studiích druhu byla vypočtena na celkový počet 715 (Edwards 1980). Počet vajíček v následujících snůškách se postupně snižuje. Skákavky si budují vlastní hedvábná hnízda, která mají elipsovitou strukturu a mají na každé straně otevřené nouzové východy. Tyto úkryty využívají nejen k odpočinku, kde se po západu slunce uchylují, ale zároveň v něm prodělávají exuviální stádia a vychovávají potomstvo. Krom stavby hnízd, využívají skákavky pavoučí vlákno k lovu a to tak, že se jím kotví při skoku na kořist. Vlákno pavouka zbržďuje jeho pád v případě, že kořist mine a následně umožní v co nejkratším čase pokus opakovat.
Tento druh s oblibou vyhledává otevřené, semiaridní biotopy se smíšenou vegetací. Upřednostňují ploché svislé povrchy, které zajišťují lepší manevrování při lovu kořisti nebo námluvách. Mláďata se většinou nacházejí ve spodních patrech palmových podrostů, keřů, nebo také v travnatých zonách. Odrostlí jedinci, zejména pak dospělci, zvýhodňují vyšší patra např. palem nebo vzrostlých stromů. V místech, kde chybí vegetace, lesostep nebo v urbanistických krajinách, mohou využívat monoplanárních ploch. (Edwards 1980).
Ekologie:
Skákavky Phidippus regius představují v pavoučí říši velmi zdatné predátory a jsou nesmírně žravé, dovedou spořádat širokou škálu rozmanitých členovců nebo dokonce malých obratlovců, jako jsou např. mláďata gekonů či leguánků. Základem jídelníčku však zůstavá hmyz a to zejména larvy a dospělá imaga řádu Hemiptera, Lepidoptera (Edwards 1980).
Skákavky rodu Phidippus jsou neškodní a díky své dravosti velmi užiteční pavouci. Pro člověka tak představují nenahraditelného pomocníka v boji proti škodlivému hmyzu a mají neoddiskutovatelný hospodářský význam. Velké druhy, jako je P. regius, produkují poměrně silný toxin a jsou schopné uštědřit bolestivé kousnutí. K aktivní obraně se však uchylují pouze v bezprostředním ohrožení a při nevhodné manipulaci.
Vybrané reference:
De Voe RD. Ultraviolet and green receptors in principal eyes of jumping spiders. Journal of General Physiology, 1975 Aug, 66(2):193-207.
Edwards, GB 1975. Biologické studie Salticidů druhu Phidippus regius CL Koch. MS práce, University of Florida.
Norman I. Platnick : The World Spider Catalog
---
Redakční sdělení: Děkujeme za podporu tohoto webu společnosti FrontMedia.cz a informačnímu serveru CoJeNové.cz.