Latrodectus geometricus - kosmopolitní druh snovaček

Jak už jsem v úvodu naznačil, celý rod je po morfologické stránce velice komplikovaný. Pro zjednodušení systematiky vycházíme prozatím ze tří základních štěpných větví druhů Latrodectus mactans, L.hasselti a Latrodectus geometricus.

Family - Theridiidae (Sundevall, 1833)

Genus - Latrodectus (Walckenaer, 1805)

Species - L. geometricus C. L. Koch, 1841

Výskyt : Kosmopolitní druh

Tropické a subtropické oblasti střední a jižní Ameriky, Afriky a Asie. Přičemž každá oblast výskytu, má své specif. vybarvení.
Nejblíže se s tímto impozantním druhem můžeme setkat na Kypru.


Lokalita studovaných taxonů:

- Djerba Island

- Aghir Djerba Island
- Jebil national Park Tunis

V levo SAMICE, v pravo SAMEC

Popis :
Velikost samic se pohybuje kolem 1 až 1.3 cm, v rozpětí končetin 4 cm. Samci jsou o poznání menší.
Tato černá vdova, nazývána též jako hnědá vdova, se vyskytuje ve velmi variabilním vybarvení. Rozmanitost často spojujeme s biotopem, kde se vyskytuje. Stepní a pouštní specie mohou být bílé až téměř černé s nesouměrně uspořádanou řadou oranžových skvrn. Naopak v oblastech s vegetací se nachází často světlé až středně hnědé specie. Ze spodní části abdomenu vidíme patrné oranžovo-žluté tzv. přesýpací hodiny, které tvoří charakteristický znak pro rod Latrodectus. Končetiny jsou pruhované, polovina z každého segmentu je světlejší než druhá polovina.
Při nedávné expedici po severozápadní Africe jsme nacházeli několik variabilních skupin. Zcela světlou populaci v oblasti solných jezer nebo nádherně vybarvenou v Jebil national Park.

Černé vdovy mají neobyčejně různorodou sexualní biologii a pro vědu představují na i na úrovni genetiky velice atraktivní materiál. Nacházíme zde i odpověd na evoluční vývoj a všeobecně známý fenomén kanibalismus, který napomáhá přirozené populační selekci.

Jsou to pavouci s aktivním nočním životem. Díky pevné lapací síti a účinnému jedu jsou schopni udolat i větší potravu, až do velikosti středně vzrostlého zedního gekona (Tarentola mauritanica). Přirozenou potravou však zůstává nejrozmanitější hmyz a pavoukovci. U mláďat pak mravenci a drobné nymfy švábů.

Africké formy vykazují různé stupně sexuálního dimorfismu (Anava a Lubin 1993, Andrade, 1996, 1998).

Na přirozených biotopech dosahují samci i samice pohlavní dospělosti v průměru od 3 do 6 měsíců, přičemž samci zpravidla s měsíčním předstihem.  Během roku tak mohou z jednoho kokonu dospět téměř 3 generace.

Reprodukční úspěchy samců ve volné přírodě obvykle závisí na počtu samic svolných ke spáření, obzvláště když samci produkují velké množství pohlavních buněk, mají tak tendence kopulovat s co největším počtem samic (Darwin 1871, Bateman 1948, Trivers 1972, Andersson 1994). Nicméně,  v chovech a laboratorních podmínkách nemá k dispozici takový počet kopulujících jedinců opačného pohlaví a veškerou energii pak samec soustřeďuje na jednu samici. Ta se však páří jen jednou za život a sperma si uchovává pro všechna svá následující pokolení.

Od konce srpna do října kladou samice několik kokonů v časových intervalech v rozmezí 14-20 dnů. Počet kokonů úzce souvisí se stářím jedince a přijmem potravy, přičemž mladé samice vytvářejí po jednom kokonu. Struktura zámotku svým vzhledem připomíná jakési pavučinové miny. Tvar velmi dobře přizpůsobily k ochraně budoucí populace před predací, parazity, nebo vysušením.
Počet mláďat z jednoho kokonu zpravidla čítá kolem stovky. Za celou sezónu samice vyprodukuje až 5000 mláďat. Mezi sourozenci dochází ke značnému kanibalismu. Proto hnízdo opouští z celkového velkého počtu sotva 10-20 mláďat, která jsou už zcela samostatná. Do okolí se šíří pomocí větru. Zakládají vlastní hnízda, kde během své ontogeneze rozšiřují vlastní lovné teritorium.
Samice se dožívají tří let, mají dvě snůšková období. Samci žijí pouze 6 měsíců.

U rodu L.g. jsme v konečné fázi rozmnožování nezaznamenali kanibalismus, jako např. u druhu L. m. variolus nebo u evropské formy  L. m. tredecimguttatus.

Ekologie :
K lovu kořisti využívají pavouci své důmyslné lapací sítě, které dělíme do tří částí:
- detekční - lovná

- manévrovací zóna
- primarní - úkryt trychtýřovitého tvaru.

Základním stanovištěm kolonií jsou přírodní ekotony. Pavouci využívají k výstavbě úkrytu často přízemní nepřístupná místa, jako jsou spodní patra keřů s úkrytem v kořenovém porostu, štěrbiny ve zdech, pod balvany nebo kůrou stromů. Černé vdovy umí mistrně manévrovat ve svém teritoriu, ovšem mimo něj jsou zcela bezbranné.
Při vyrušení se uchylují do druhé části pavučinové sítě, odkud se dají jen velmi těžko ohrozit. Pokud se to narušiteli podaří, pavouk úkryt rychle opustí nebo mistrně předstírá uhynulý exemplář s charakteristickou strnulostí.

V obydlených oblastech jsme je často nacházeli ve stinných zákoutích venkovních parapetů, rozích zahradního nábytku a na pláži snad pod každým lehátkem. Zde zároveň přicházejí časteji do kontaktu s člověkem.